Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem se automaticky připravila na ranní nevolnosti, únavu… a další neduhy, které s sebou tento požehnaný stav přináší. Když pominu únavu v prvních měsících a rostoucí bříško koncem druhého trimestru, tak bych si snad ani těhotná nepřipadala :). Měla jsem opravdu klidné těhotenství. Během kterého jsem normálně fungovala a kromě vynechání cvičení se pro mě asi zásadního nic nezměnilo. Celou dobu jsem si říkala, že si to třeba vybere svoji daň v šestinedělí a že mi moje miminko bezproblémových devět měsíců vrátí.
O předčasně narozených miminkách jsem četla pár článků na internetu a také na mě vyskakovaly příspěvky na Instagramu. Nějak jsem se nad tím nepozastavovala, jen jsem si vždycky řekla, že je úžasné, co dnešní medicína dokáže. To jsem netušila, že jednou budu jedna z těch maminek, která se na své miminko chodí dívat do inkubátoru.
Toto je příběh mého miminka
Celé těhotenství tak rychle uteklo a mě čekaly poslední týdny v práci. Začínala jsem se čím dál tím více těšit na to období po práci a před porodem. Těšila jsem se, že si užiju nějaký čas pro sebe, odpočinu si a připravím se na další etapu života. Plánovala jsem, jak si vše kompletně nachystám, vyperu oblečky a sbalím si tašku do porodnice. V tu chvíli jsem sice měla nejnutnější věci nakoupené, ale byly zaklizené různě po bytě a některé byly ještě u mých rodičů.
I poslední týden před odchodem na mateřskou jsem se cítila dobře, jen jsem pociťovala, že se mi nabraná kila více usazují v obličeji (což jsem opravdu nechtěla :D) a že po celém dnu na nohou mám nohy mírně oteklé. Ale to přece k těhotenství patří ne? Člověk tloustne a nohy nosí najednou více kilogramů a ještě máme celý den zimní boty, které k tomu opravdu nepřidávají.
Jelikož mi moje paní doktorka zjistila málo plodové vody, tak jsem už od prosince docházela na týdenní kontroly do porodnice, kde mají lepší přístroje pro ohlídání miminka. Vše bylo v pořádku, až v pondělí mi paní doktorka naměřila vyšší tlak a poslala mě na odběry krve. Ujistila mě, že je vše v pořádku, že vyšší tlak mám důsledkem stresu, který teď mám a v pátek jsem měla jít na další kontrolu. V úterý jsem stihla ještě rozlučku s mými kolegy a udělala tlustou čáru za pracovním obdobím a počítala s úlevou.
První den ma mateřské dovolené…
Další den jsem šla na plánovanou těhotenskou prohlídku ke své praktické doktorce, která mi naměřila zase vysoký tlak. Volala tedy mé paní gynekoložce a domluvila se s ní, že další den mám jít na kontrolu do porodnice. Celé se to najednou rozjelo a než jsem došla domů, tak mi z gynekologie volali, abych si raději sbalila tašku do porodnice, měřila průběžně tlak a abych už večer zajela na kontrolu do porodnice.
Šla jsem si teda změřit tlak s tím, že pak pojedu od rodičů domů si zabalit tašku kdyby náhodou. Tlakoměr mi v tu chvíli ukázal okolo 210/105. Nakonec to celé dopadlo tak, že jsem jela pouze s kartáčkem na zuby a pantoflemi (to byla celá moje výbava do porodnice :D) sanitkou a začala můj měsíční tábor pro matky (tak jsem tomu začala říkat) v porodnici.
Celé to šlo hrozně rychle. Bylo mi řečeno, že jsem v rizikovém stavu těhotenství kvůli diagnostikované preeklampsii (i když mi screeningem bylo riziko vyvráceno) a že teď půjde o to udržet miminko co nejdéle v bříšku a musí mi podat čtyři dávky kortikoidů, aby se urychlil vývoj plic. Z mého klidného těhotenství to byl docela šok. Zatímco jsem se při příjezdu do nemocnice cítila stále dobře, tak s každým dnem jsem cítila divné tlaky po těle a víc jsem otýkala. V neděli ráno jsem už cítila, že se mi hůře dýchá a během deseti minut jsem si doslova šla lehnout s igelitkou na sál.
To byl opravdu divný pocit. Sama tam přijít, lehnout si a teď jen čekat , kdy do mě někdo řízne :D. V tu chvíli jsem jen ležela na sále, klepala se zimou a čekala na to až mi dají narkózu a já usnu. Z tvrdého spánku mě na chvilku proudila přítelova slova, že máme dcerku a pak jsem se probudila až na pokoji.Po probuzení jsem prvě projížděla poslané fotky od přítele a rodičů, kteří Natálku už viděli.
Natálka se narodila ve 34 týdnu a její porodní váha byla 1 700g.
Bylo mi hrozně líto, že já budu vlastně poslední, kdo ji uvidí. Jelikož se Natálka narodila dříve, tak byla v inkubátoru. Díky dávkám kortikoidů nemusela mít zařízení na podporu dýchání, ale i tak byla první dny trošku nestabilní. Já se za ní podívala až za dva dny.
První emocí bylo štěstí. Štěstí, že ji vidím a je skutečná. Následně mě hned přepadla panika a strach. V místnosti, kde jsou inkubátory, je hrozně moc přístrojů, stále tam něco pípá a většina miminek mají sondičku vedoucí do nosu kvůli výživě. Už si ani nepamatuju, jestli jsem si na ni mohla sáhnout při první návštěvě, ale myslím si, že ještě ne. Vlastně jsem tam jen seděla a koukala. Nikdo vám neřekne, jak dlouho v inkubátoru bude. Což je naprosto logické, ale já jsem člověk, který má rád termíny :).
Další dny jsem Natálku chodila navštěvovat třikrát denně a nosila jí mlíčko. Zkoušeli jsme přikládat, ale bez úspěchu. A já? Já jsem brečela pokaždé, když jsem odcházela z JIPu a i na svém pokoji. Brečela jsem ze strachu, aby všechno zvládla, že nemůžu být s ní a i z toho, že jsem ji nedokázala donosit.
Věřím, že tyhle stavy prožívá každá maminka, která ma předčasně narozené miminko. Kdy se nechcete tolik radovat a do miminka se doslova zamilovat, protože se bojíte. Je to opravdu psychicky náročné období a když byly ještě kvůli covid zakázané návštěvy (mimo otce), tak vás to ještě více semele.
Takhle jsem v inkubátoru Natálku navštěvovala přes týden, než mě měli přesunout na její patro. Nehledě na to, že na mém patře se mě každá nově příchozí sestřička ptala ,,Mamino, kde máte miminko?“ a já pokaždé odpovídala, že moje miminko leží na třetím patře. Pak už si na mě sestřičky zvykly :D.
Na jeden večer jsem jela domů, kde jsem si doslova jen přebalila tašku a druhý den ráno jsem se zase vracela zpátky. Jak popsat třetí patro… :D. Pro mě to byl doslova výcvikový tábor pro matky. Natálku jsem po pár dnech dostala na pokoj, kde měla vyhřívané lůžko (a stále sondičku v nose) a začal výcvik. Měli jsme pevně stanovené doby krmení. V našem případě spíše snahy o to přiložit. Sestřička nám pomáhala přebalovat, koupat a všechny základní věci v péči o miminko. Ono manipulovat s miminkem, které váží okolo 1 700g (po porodu se váha snížila na 1 600g), je pro novopečenou mámu docela těžké. Alespoň pro mě bylo. Bála jsem se. Bála jsem se, že ji špatně chytnu a něco ji udělám. Po pár dnech jsem si zvykla, ale koupání pro mě bylo stresující i po příchodu domů :D.
Následně nám začala doslova hoňka za cestou domů. První cíl bylo vyndání sondičky. Ta se ale vyndavá ve chvíli, kdy je miminko schopné samostatného krmení. To nám zabralo cca přes týden. Další pomyslná hranice je váha přes 2kg. Pomyslná hlavně proto, že samozřejmě záleží na celém stavu miminka i na všech vyšetřeních. Některá miminka odcházela domů až s váhou 2,5kg.
No a do toho jsem zase furt brečela :D. Asi to bylo i tím, že byly Vánoce. Pro mě nejkrásnější část roku, kdy můžu být se svou rodinou a užíváme si času spolu. Hrozně moc jsem si přála být doma a o to víc jsem byla smutná, že se všichni navštěvují a já jsem s nimi jen po telefonu. Ale také proto, že takto jsem si příchod Natálky na svět nepředstavovala. Viděla jsem každý den na chodbě tatínky, kteří si odnášejí své miminko domů po pár dnech. Zatímco já jsem si přišla, jak Tom Hanks z filmu Terminál, protože i moje cesta na třetí patro za Natálku neměl žádný termín.
Trvalo to dva týdny než jsme cílů pro propuštění dosáhly a přišel doslova ze dne na den zlom, kdy nám paní doktorka ráno řekla, že přichystá propouštěcí zprávu a půjdeme domů. No tak jsem zase překvapivě brečela, ale tentokrát už štěstím.
Děkuju…
Zpětně si říkám, že návštěva praktické doktorky ten den mi asi zachránila Natálku. Protože všechny symptomy, které k preeklampsii patří se úplně ztratí v těch těhotenských a když je člověku dobře, tak je kolikrát ani neřeší. A jak se znám, tak bych je nevnímala jako signál jet do nemocnice. Zpětně vím, že jsem měla více odpočívat, nestresovat se a nehonit se :). Ono je to jedno k druhému a beru to trošku jako ponaučení.
Děkuju personálu v Thomayerově nemocnici, kteří byli skvělí. Za jejich lidský přístup a milá slova, když byla potřeba. Pokud bych měla příště rodit, tak to určitě bude zase tady.
Přeju každé mamince, která má podobný příchod na svět svého nedoklubátka, ať je silná a trpělivá. Není to lehká situace a často jsou chvíle, kdy je to opravdu psychicky náročné a ty slzy k tomu prostě patří. Ale nebojte se. Všechno dobře dopadne a ten den, kdy to budete právě vy, kdo si ponese miminko domů příjde. A věřte mi, že najednou to z vás celé opadne a vy ucítíte neskutečný pocit štěstí.
