Rok 2025 teprve začal a pro mě to bylo hned jedno velké ,,loučení“. Dvacítka odešla a mně to přijde, jako by to bylo jen pár let, co jsem ji slavila. Pamatuju si na ten den dost dobře. I ten příchod domů, který byl poněkud dřívější než jsem čekala :D. Nojo…někdy to prostě nevyjde.
A najednou je mi třicet..
Ani si nepamatuju, kdy mě narozeniny a věk tak zaskočil. Třicítka byla pro mě taková pomyslná čára. Čára, do které jsem si přála stihnout splnit nějaké věci. Znamenala pro mě hranici, kdy je člověk mladej. Velký omyl :D. Nepříjdu si nijak starší. Ale nová životní etapa to je. O to víc, když máte doma malého člena rodiny, který je na vás závislí.
Mých dvacet mělo asi vše, co jsem si přála. Někdy i nepřála, ale to k tomu prostě patří. Dokončila školu, protančila pár střevíců, cestovala jsem, dělala spontánní rozhodnutí, poznala plno nových přátel, získala pracovní zkušenosti, zažila nějaké ty lásky a párkrát poznala, jak bolí zlomené srdce (joo kopačky na Vánoce jsou fakt super :D)… A nakonec našla někoho, kdo si mě nechal i přes Vánoce. Je z toho 5 let a 1 malá fazolka.
Někdy mám pocit, že se od těch dvaceti tolik nezměnilo a přitom vlastně všechno. Jako by to bylo včera, co jsem vybírala šaty na maturitní ples, slavila dvacet a dneska mi někdo říká máma a v obchodě mi říkají: ,,Pusť paní“. PANÍ!! To zní hrozně :D.
Co do další etapy…
Můj cíl do třicítky byl jasný. Ale můj cíl do čtyřícítky? Hmmm.. někdy je můj cíl jediný a to přežít :D. Přežít špatnou náladu, přežít růst zoubků a nebo přežít noční vstávání. Ono stát se mámou je krásné, ale člověk se s novou životní rolí musí sžít. Protože tahle role toho tolik mění…
Můj cíl je zvyknout si. Sžít se s tím, že člověku se změní priority. Nebudu lhát občas se mi zasteskne, že věci nejdou tak snadno jako dřív. Člověk mohl měnit plány klidně i z hodiny na hodinu. Teď máme všechno dobře naplánováno 😀 a změna režimu se někdy opravdu může vymstít. Je to občas těžké, ale krásné. A já si přeju, abych byla stejně dobrým rodičem, jako jsou ti moji. To není cíl stihnout do čtyřicítky, to je spíš celoživotní výzva :D.
Dalším cílem je věřit si. Jsem perfekcionalista a sama na sebe mám kolikrát velké požadavky. Když něco dělám, chci aby to bylo nejlepší. To mě kolikrát brzdí v tom, že se věcí bojím, že je nezvládnu. Že to neumím. Třeba teď. Dostala jsem jednu pracovní nabídku a bála jsem se, že na to moje zkušenosti nestačí. Dlouho jsem váhala, jestli nabídku vzít. Nakonec jsem překonala strach a šla do toho. I když moje práce určitě měla nedostatky, tak jsem vlastně byla sama sebou překvapená, že jsem to zvládla. Každý z nás zažil ve svém životě momenty, které ho donutily o sobě pochybovat. Něco se nepovedlo, selhání nebo to mohl být zlý úmysl od někoho jiného donutit o sobě pochybovat, i třeba neprávem. Je důležité se z chyb poučit, ale nedovolit jim pochybovat o sobě.
Poslední dobou (i když dost dopředu) přemýšlím, jaká bude moje pracovní cesta. Bude to něco kreativního? Nebo technického? Něco s čísly? Vlastně si příjdu jak na začátku, když člověk hledal první práci nebo brigádu. Tehdy taky moc nevěděl, co ho baví a čemu se chce věnovat. Momentálně si příjdu, že jsem všechny své nápady a energii zapomněla někde v šuplíku starého pracovního stolu. Takže doufám, že se mi za těch ,,pár“ měsíců, co budu na mateřské, vyčistí hlava a ukáže se mi jasná vidina mého příštího zaměstnání :D. Protože zatím se mi ukazuje jenom vidina dovolené u moře a ta je zatím také v nedohlednu :D.
A abych nezapomněla na cíl, který si už snad za chvíli budu moci odškrnout. A to SVATBA. Ten vysněný den D snad každé holky. Co si budeme… kdyby svatba měla být taková, jakou jsem si ji vysnila, tak bych si musela vzít půjčku v hodnotě hypotéky. Protože moje představy z mládí byly dooost velkolepé :D. Ono naplánovat svatbu v dnešní době, kdy všude na Instagramu vyskakují naprosto dokonalé svatby, je pěkně těžké. Každý by chtěl mít svůj den dokonalý a já to nemám jinak. A taky že bude. Ale o tom zas příště. Až mě to psaní zase popadne :).
